Nikdy by mě nenapadlo, že nekojit bude až tak kontroverzní rozhodnutí, protože jen muži se zajímali o mé prsa po celý život. Ale mýlila jsem se.
Když jsem byla poprvé těhotná, moje máma to podle svého instinktu poznala už v počátečních fázích. Bylo to teprve, když se plod začal vyvíjet. Ale i když byl malý, byl mocný. Neměla jsem tušení, jak mocný, dokud jsem díky němu nepřišla o přátelství – kvůli kojení.
Před tím, než jsem měla svoje první dítě jsem byla sebejistá žena. Ale jakmile jsem měla dítě, jsem si uvědomila, že jsem vstoupila do světa, který byl mimo mé nejdivočejší chápání. Děti byly pro mně cizí bytosti. Sotva jsem občas v dětství někoho pohlídala. Cítila jsem se naprosto nepřipravený na příval otázek, které přijdou v průběhu těhotenství.
Ale byla tu jedna věc, kterou jsem věděla jistě: Nechtěla jsem kojit.
Zde se to pokusím vysvětlit, mám velká prsa. A na rozdíl od mnoha žen s velkými prsy, ty svoje nemám ráda. Nevejdou se mi do triček; vždy chtějí vyskočit z podprsenky; a jsou často terčem sledování slizkých mužů. Ale přes to všechno, ať se mi to líbilo nebo ne, byly vždy součástí mých pohlavních orgánů.
radavky jsou určeny k mazlení, a prsa slouží jako nástroj k přitulení. Mám je ráda, jako sexuální část mého těla. Nebyla jsem znechucená, když jsem viděla jiné ženy kojit, ale představa, že dítě saje z mého prsa, byla nepředstavitelná.
Nikdy by mě nenapadlo, že nekojit bude až tak kontroverzní rozhodnutí, protože jen muži se zajímali o mé prsa po celý život. Ale mýlila jsem se.
Zatímco jsem byla v šestém měsíci těhotenství, volala jsem své přítelkyni, která už syna měla. Byl poprvé v životě nemocný, ale s běžným virem. Řekl jsem jí, že i když je mi líto, že její syn je nemocný, tak doufám, že moje dítě bude mít také štěstí a nebude alespoň v prvním roce života nijak extra nemocný.
“No, to se nestane,” řekla stroze.
Myslel jsem, že nepochopila, co jsem říkala, tak jsem se snažila odpovědět, aby to neznělo defenzivně, což je velmi náročné ženy z NewYorku.
“Proč? Co tím myslíš?” Zeptala jsem se.
“Protože nechceš svoje dítě kojit, nebudeš poskytovat dítěti dostatečné množství živin, díky kterým by mohlo předcházet nemocem, řekla.“
Co?” řekla jsem ohromeně.
Pokračovala: “Ne, myslím to vážně. Jsi sobecká v tom, že neplánuješ kojení. Pokud vaše dítě onemocní, je to opravdu vaše vina.”
Neměla jsem odpověď. Jen jsem tam stála s otevřenou pusou.
“Vidíš,” pokračovala, a ukázala mi studie o tom, jak je kojení zdravé.
Pořád mluvila, ale já už ji přestala jsem poslouchat. Byla jsem zmatená.Nebylo mi jasné, proč se někdo stará o to, co jsem udělala.
“Ale to není o tobě,” odpověděla.
“Ano, ve skutečnosti je. Já jsem ten, kdo měl sex. Jsem ten, který má ranní nevolnost, a já jsem ten, kdo bude rodit. Ve skutečnosti je všechno o mně” Řekla jsem.
“Ale jakmile se dítě narodí, to není o vás, už ne. Je to o tom, co je pro dítě nejlepší,” řekla.
“A co je nejlepší, je na mně. Odpověděla jsem.
Snažila se mi poskytnout několik argumentů o nebezpečí mého krmení, ale nakonec jsem se rozhodla vymyslet si důvod, abych mohla ukončit tuto konverzaci. Nakonec to byla ona, kdo zastavil volání a to v době, kdy už sem přestala čekat, až se omluví. Po tomto rozhovoru už jsme spolu nemluvily.
Ale něčemu jsem se poučila.
Zjistila jsem, že neexistuje žádný “správný” způsob, pokud jde o rodičovství. No “správný” způsob, jak uspat dítě nebo ho naučit chodit, a rozhodně žádný způsob, jak krmit. Všichni musíme najít vlastní cestu. A nakonec, to je to, co chci, aby mé děti věděly, je v životě důležité podporovat sami sebe, i když jsme se rozhodli jít svou vlastní cestou.
